Rudolf Steiner

Egyptské mýty a mystéria

XI. přednáška

V různých částech tohoto přednáškového cyklu jsme se pokusili objasnit si skutečnosti vývoje poatlantské doby a naznačili jme, že v dnešní naší době nastává jakési opakování, jakési vzkříšení zážitků, které člověk měl v době egyptsko-chaldejské kultury. Bylo řečeno, že indické období se bude opakovat v sedmém období, perské v období šestém, egyptské v našem období pátém, a že čtvrté období řecko-latinské je takřka samo pro sebe. Viděli jsme, že působí tajemné síly v duchovním světě a že jiné síly působí ve světě fyzickém, které pak mají následek, že nastává toto určité opakování. Tak vzniká vzkříšení vnějších a vnitřních zážitků. Mezitím je pak pro sebe doba řecká, ve které sestoupil Kristus dolů na Zem.

Upozornili jsme již na to, že vývoj nepokračuje pouze po zevní stránce ve fyzickém světě, nýbrž i ve světě duchovním, že jiného rázu byla duše člověka, když zírala na obrovské pyramidy a jiné povahy byla duše, když byla opět vtělena v řecko-latinské době. Viděli jsme, že vývoj nepokračuje pouze v zevním světě, nýbrž že existuje určitý pokrok, určitá proměna i v době mezi smrtí a novým zrozením, takže duše neprožívá stejné události, když vstupuje do kámalóky z těla egyptského, řeckého nebo z těla dnešní doby. I v duchovním světě existuje pokrok, a i zde prožívá duše stále odlišné události. Nyní budeme především ze stanoviska tohoto duchovního světa uvažovat o mohutné události, o příchodu Kristovy bytosti na naši Zemi. Předložíme si dnes mnohem hlubším způsobem než jindy otázku:

Jaký význam má sestup Kristovy bytosti na naši Zem, jaký význam má Kristus pro zemřelé duše na druhé straně tohoto bytí?

Za tím účelem musíme předeslat, co se dělo s dušemi na této i na oné straně fyzické úrovně v egyptském období.

Ze všeho toho můžeme poznat, že egyptsko-chaldejské období je zrcadlením poznatků i zážitků toho, co se dělo v lemurské době, zejména v době, kdy vystupoval Měsíc ze Země a kdy tato událost byla již skončena. Co lidé tehdy prožili, to prožívali ve své vzpomínce, když naslouchali naukám egyptských zasvěcenců. Egyptský zasvěcenec sám prožíval ve svém zasvěcení události, které člověk může jinak prožít jen tehdy, když projde branou smrti. Ovšem egyptský zasvěcenec to prožíval jiným způsobem než obyčejný člověk po smrti. Prožíval totéž, avšak mimo to mnohem více. Bude tedy dobře, vylíčíme-li jako základ těchto úvah několika slovy podstatu egyptského zasvěcení. Podstata tohoto zasvěcení se velmi odlišuje od podstaty zasvěcení v době po Kristu. Příchodem Kristovy bytosti se totiž podstatně změnil celý charakter zasvěcení.

Viděli jsme, že lidé byli stále více nuceni sestupovat do materiálního světa a získávat si stále větší zájem o fyzický svět. Ale tou měrou se zážitky mezi smrtí a novým zrozením stávaly pouhým stínem a čím dále, tím více bledly. Čím živější bylo vědomí ve fyzickém světě, čím více činnými se stávali lidé v tomto světě, tím více dostávalo v duchovním světě vědomí člověka povahu stínu. A nejhlubší úrovně dosáhlo vědomí člověka v duchovním světě za doby řecko-latinské. Avšak dříve než člověk sestoupil do těchto hlubin materiálnosti, nebylo pro něj možné, aby ve fyzickém těle úplně prožil to, co musí prožít tehdy, když si chce získat v době mezi zrozením a smrtí vhled do duchovního světa. Děj zasvěcení se dá krátce vyznačit. Toto vylíčení se týká každého zasvěcení, ať v době předkřesťanské nebo v době po Kristu, jen závěr je změněn. Zasvěcení není ničím jiným než tím, že člověk si získává schopnosti, aby vyvinul ústrojí zření ve svých vyšších tělech. Člověk zří dnes za noci temnotu, vůkol něho je temno. To pochází z toho, že člověk nemá ve svém astrálním těle ústrojí ke vnímání. Jako má člověk v očích a v uších ústrojí fyzického vnímání, tak musí vyvinout nadsmyslová ústrojí z vyšších článků (bytosti) a potom do těchto tato ústrojí včlenit. Toho žák dosahuje prostřednictvím určitých cvičení. Tato cvičení člověk koná poté, co nejprve získá přehled – informace, jaké může zasvěcenec podat o duchovních světech. Vždycky tomu bylo tak, že žáci se museli učit to, co dnes nazýváme základy duchovního vědění. Hledělo se mnohem přísněji na to, aby mohli žáci poznat v pravidelném postupu duchovní pravdy. Když byli žáci k tomu zralí, dostalo se jim cvičení, která měla zcela určitý účel.

Dává-li člověk v denním životě na sebe působit smyslovým vjemům, mají tyto vjemy takovou povahu, že přinášejí ovoce pro obyčejný život na fyzické úrovni. Tyto vjemy pokračují dále do astrálního těla člověka a toto je potom přenáší na „já“. Avšak tyto dojmy nejsou takového rázu, aby je člověk mohl uchovat, když za noci vystoupí svým astrálním tělem ze svého těla fyzického; když však člověk koná cvičení v meditaci a koncentraci (rozjímání a soustředění), pak jsou tato cvičení podle zkušenosti (po tisíciletí osvědčené) tak zařízena, že astrální tělo takové dojmy neztrácí, nýbrž je uchovává, když za noci vystupuje z  fyzického těla. Tak pracuje žák po určitou dobu pomocí těchto cvičení na astrálním těle. Tím se vtiskávají do astrálního těla ústrojí nadsmyslového zření. Člověk by ještě dlouho potom nemohl používat svoje ústrojí vyššího zření, kdyby tyto byly vtisknuty pouze do astrálního těla. Je nutné, aby se stalo více. Je nutné, aby astrální tělo, když se vrací do těla éterického, to, co se v něm vytvořilo, otisklo do těla éterického jako otisk pečeti. Teprve v okamžiku, kdy to, co se vytvořilo v astrálním těle, otiskne se v těle éterickém, teprve potom nastává osvícení, které umožňuje, aby člověk zřel duchovní svět podobně, jako zří dnes svět fyzický. Zde počíná to, čemu se dostalo impulsu sestupem Kristovy bytosti na Zem.

Ve starých zasvěceních bylo tomu tak, že astrální tělo mělo sílu pouze k tomu, aby působilo na tělo éterické, když bylo tělo éterické vysunuto z těla fyzického. To se dělo proto, poněvadž by v těchto dobách éterické tělo, spojené s fyzickým tělem, působilo příliš veliký odpor, než aby se do něho otisklo to, co se vytvořilo v  astrálním těle. Proto byl ve starých zasvěceních uváděn žák zasvěcení na dobu tři a půl dne do stavu podobného smrti, ve kterém bylo fyzické tělo opuštěno éterickým tělem; a éterické tělo, osvobozené od těla fyzického, se spojilo s astrálním tělem. Toto astrální tělo otisklo v éterickém těle pak to, co se otisklo v něm samém působením cvičení. Když potom hierofant opět probudil žáka zasvěcení, byl tento osvíceným a věděl, co se děje v duchovním světě. Neboť v době třa a půl dne vykonal podivuhodnou cestu. Byl veden oblastmi duchovního světa, viděl, co se tu děje, prožil na vlastní zkušenosti to, co se jiný člověk může dovědět jen prostřednictvím zjevení. Tak mohl ten, kdo byl zasvěcen, podat zvěst o bytostech, které jsou v duchovním světě mimo hranice fyzické úrovně.

Tak se stalo člověkovi známé to, co prožíval v duchovním světě, když ještě tak hluboko nesestoupil na fyzickou úroveň. Žák zasvěcení se obeznámil s Osiridem, s Isidou a Horem. To, co bylo obsahem mýtů, zřel žák zasvěcení v době, kdy kráčel duchovním světem. To pak byl schopen hlásat ostatním lidem. Své poznatky odíval do roucha mýtů a pověstí. Zřel to vše, zřel, jak se zvláštním způsobem vytvořilo působení Osirida tehdy, když se Měsíc oddělil od Země, zřel, jak se zrodil Horus z Isidy a Osirida, zřel čtyři typy lidí, býčí, lví, orlí a lidský typ. Zřel též osudy člověka mezi smrtí a novým zrozením, zřel a prožíval i sfingu. Mohl si říci: „Zřel jsem sfingu, člověka, který má ještě postavu podobnou zvířeti, i jeho tělo éterické, mající lidskou podobu a vyčnívající z této postavy, podobné zvířeti.“ Sfinx byla pro zasvěcence zážitkem. Naslouchal otázkám sfingy s jejich záhadným obsahem. Zřel, jak se tělo člověka připravovalo ve svém vývoji z podoby zvířete, a to v době, kdy hlava měla pouze éterický základ a byla jen hlavou sfingy. To bylo pro zasvěcence pravdou. Ale právě tak byly pro něj pravdou i starší postavy bohů, které vstoupily takřka na jinou cestu. V předešlé úvaze bylo řečeno, že určité bytosti prožívají cestu jiného vývoje. Například Wotanova individualita jde takovouto jinou cestou. Tato individualita jde až k určitému stupni spolu s člověkem, pak stoupá a nesestupuje tak hluboko. Člověk sestupuje do hmotnosti (materiálnosti) a teprve později se spojí s těmito bytostmi, které dokončí v pozemské době svůj vývoj. Takové bytosti nebyly jako Osiris a Isis, byly to bytosti, které odbočily dříve do ještě vyšší oblasti, zůstaly úplně neviditelné a dokonaly svůj vývoj. Tyto božské bytosti, postavy měly své vlastní zvláštní zážitky. Obrátíme-li svůj pohled do lemurské doby, vidíme, že éterická postava nevzala na sebe ještě podobu člověka, člověk je v éterickém těle ještě podoben zvířeti; bohové se tehdy museli spokojit s tím, že se mohli objevovat v téže podobě, ve které tehdy člověk žil na Zemi. Chce-li nějaká bytost vstoupit na určitou úroveň, musí splnit podmínky pro tuto úroveň. Božské duchovní bytosti, které byly spojeny se Zemí v době, kdy vystupoval Měsíc a Slunce a které žily na Zemi, tyto bytosti byly nuceny vzít na sebe postavu (podobnou zvířeti), která byla tehdy možná. Protože egyptské náboženské nazírání je do jisté míry opakováním doby lemurské, pohlížel egyptský zasvěcenec na bohy jako na postavy, podobné zvířeti. Vyšší božství zřel ještě s hlavou, podobnou zvířeti. Proto bylo na základě duchovního zření zcela správné, jestliže takové postavy byly znázorňovány podle vědomostí zasvěcenců např. s hlavou jestřába nebo berana. Bohové byli znázorňováni tak, jak žili na Zemi, v podobě, jakou měli. Vnější znázornění mohlo být podobné pouze tomu, co zasvěcenec zřel, toto pozorování však tedy bylo zcela věrně podáno. Tyto různé božské bytosti se značně změnily. Jiné bylo jejich vzezření v Lemurii, jiné v Atlantidě. Tyto bytosti prožívaly mnohem rychlejší přeměnu než nyní. Tehdy to byly ještě duchovností naplněné postavy. Pozoruje-li je někdo, pak je zří v jejich třech tělech, avšak proniknuté a prozářené astrálním a éterickým světlem. To potom bylo zcela přesně znázorňováno v obrazech. Dnešní lidé snadno shledávají jako směšné vyobrazení těchto postav, neboť nevědí, jak realistické toto jejich zobrazení bylo.

Existovala jedna postava, která vykonala značné služby v době lidského vývoje, když se počal včleňovat kombinující rozum. Tato schopnost, která byla vložena do nitra člověka, byla přičítána ke skutkům boha Manua. S tím souviselo i to, co bylo včleněno jako inteligence do člověka. Pozorujeme-li dnes člověka, ve kterém je vypěstována tato síla, pozorujeme-li ho dnes jasnovidně, shledáme silný výraz i zrcadlení této okolnosti v zelenavém třpytu a lesku astrálního těla. Kombinační schopnost se projevuje v zeleně zabarveném pruhování aury. Staří egyptští zasvěcenci zřeli boha, který vložil do člověka schopnost inteligence, a vyobrazili ho zelenou barvou, jako kdyby zřeli jeho zářící éterickou postavu v zelenavém třpytu. I dnes, je-li v činnosti inteligence člověka, září aura zelenavou barvou. A bylo by možné získat mnoho poznatků, kdyby lidé chtěli opravdu studovat tuto podivuhodnou skutečnost. Tím, že tyto božské postavy jsou tak realistické, působily jako kouzelný prostředek; ten, kdo by mohl hlouběji zřít, spatřil by, jak jsou v barvách těchto dávných postav ve vysoké míře skryta tajemství. Bylo by možné hluboce nahlédnout do dějů vývoje lidstva.

Viděli jsme, jak to, co zasvěcenec zřel, je uchováno v podobě sfingy. Není to sice v našem smyslu fotograficky, avšak přece jen realisticky. Tyto postavy se změnily; postava sfingy se nám podává v obraze, jaký člověk kdysi byl. Člověk si sám vytvořil svou dnešní postavu. Víme, že ve vývoji Země se odštěpily postavy různých zvířat.

Co je vůbec postava zvířete?

Podobou, která se zastavila, kdežto člověk zatím pokročil dále. V těchto podobách zříme stupně lidského vývoje, pokud jsou tyto stupně fyzické. (V oblasti duchovna se událo něco zcela jiného. Duchovno nemá co do činění s fyzickými předky.) To má význam jen pro oblast fyzického světa, dokonce ani ne ohledně původu lidstva; ve vývoji se zastavily pouze zvířecí podoby. Tak jsou zvířata dřívějšími fyzickými podobami lidí, které upadly do dekadence. Ale jinak je tomu v jiné oblasti vývoje. Zastavit se ve vývoji nemohly jen fyzické podoby, nýbrž také i základy prvku éterického i astrálního. Jako měl lev, když se tehdy odloučil od vývoje, jiné vzezření než dnes, podobně budou právě tak i četné duševně-duchovní postavy, které se na určitém stupni vývoje zastavily, v průběhu dob mít jinou podobu, budou postižené úpadkem. Zákon duchovního světa zní: To, co se zastaví na duchovním nebo duševním stupni, vždy propadá dekadenci. Můžeme říci: Jestliže se sfinx zastaví ve vývoji, je vydána úpadku, dostane se jí podoby, která se nám jeví jakoby karikatura její původní postavy. A sfinx se až do dnešní doby uchovala na astrální úrovni. Člověk, který jako zasvěcenec nebo jinak pravidelným způsobem vystoupí do vyšších světů, nemá zájem na těchto dekadentních postavách, které tvoří takřka nejzchátralejší výběr duchovního světa. Ale ti, kteří přicházejí do astrálního světa ve výjimečných případech, setkávají se s těmito dekadentními postavami.

Oidipus se setkal s pravou sfingou, ale tato nezemřela. Ani dnes ještě není mrtvá, nýbrž lidé se s ní setkávají pouze v jiné podobě.

Když lidé, kteří se na určitém stupni vývoje zastavili, oddají se v létě odpočinku na poli ve slunečním žáru, a nastává u nich něco, co bychom mohli nazvat skrytým slunečním úpalem, a když tímto působením se astrální i éterické tělo uvolní z části těla fyzického, potom se takové osoby ocitají na astrální úrovni a vidí tyto poslední dekadentní potomky sfingy. Jsou pro ně různá jména. V některých krajinách je lidé nazývají polednice. Mnoho lidí na venkově vypravuje, že se setkali s polednicí. Vyskytuje se v nejrůznějších krajích a je známa pod nejrůznějšími jmény, je potomkem dávné sfingy. A jako dávná sfinx dávala otázky lidem, které tito prožívali, tak i polednice dává otázky. Slýcháme vypravovat, jak se lidé setkali s polednicí, a jak tato jim dávala otázky, nemající konce. Samotné nekonečné dotazování je dekadentním potomkem dávné sfingy. Z dávné sfingy se stala polednice. Vše poukazuje na to, jak v průběhu vývoje i v oblastech, skrývajících se za fyzickým světem, jak celé skupiny duchovních bytostí upadají a stávají se konečně jen stínem toho, čím původně byly.

Vidíme opět celou souvislost vývoje. To bylo řečeno z toho důvodu, abychom vůbec viděli, jak rozmanitý je vývoj.

Musíme však být pamětlivi toho, že během doby člověk k tomu, co si přinesl s sebou na počátku zemského vývoje jako tělo fyzické, éterické a astrální, přičlenil čtvrtý článek, své „já“. Ukázal jsem, jak toto „já“ proniká astrálním tělem, činí jej svým nástrojem tak, že vykonává nadvládu, kterou vykonávaly dříve vznešené duchovní bytosti. Je to čin vyšších bytostí, že toto „já“ bylo včleněno do astrálního těla. A tehdy se zastavily určité bytosti, které nebyly schopné včlenit „já“ do těla astrálního.

Když člověk sestoupil na Zem, sestával z těla fyzického, éterického a astrálního. Určité vznešené bytosti, které mají povýtce své bydliště na Slunci a na Měsíci, darovaly pak člověku jeho „já“. Ale byly tu jiné bytosti, které se nemohly povznést tak vysoko, aby mohly spolupůsobit při tomto včlenění „já“ do bytosti člověka. Byly schopny jen toho, čemu se naučily na Měsíci. Musely se omezit na to, aby pracovaly na astrálním těle člověka tak, že do astrálního těla člověka bylo včleněno něco, co nenáleží k jeho nejušlechtilejší podstatě. Kdyby tyto bytosti byly tak učinily na Měsíci, bylo by to bývalo jejich vrcholným dílem. Na Zemi však byly tyto bytosti opozdilci a tím včlenily do astrálního těla něco, čím člověk klesl na nižší úroveň, než jaké mohl jinak dosáhnout. Musíme mít na paměti, že na člověka bylo působeno ze dvou stran, že do lidského astrálního těla se dostaly vývojové podněty, jimiž byl stržen na nižší úroveň.

Co působí takto na tělo astrální, nepůsobí jen na toto. U pozemského člověka je tomu tak, že působení na tělo astrální pokračuje tímto dále na tělo éterické a toto působí až na tělo fyzické. Tělo astrální působí v každém směru, a tak tito duchové vykonávají svůj vliv prostřednictvím těla astrálního na tělo éterické i fyzické. Kdyby tyto duchovní bytosti nebyly mohly vykonávat tento vliv, pak by v životě člověka nebylo nastalo to, co tehdy vstoupilo do člověka, to je stupňovaná sobeckost člověka, stupňované pociťování jeho „já“.

Co takto vzniklo v těle éterickém, je vše to, co se objevuje jako zkalený úsudek a možnost omylu.

Vše to, co takto způsobilo tělo astrální ve fyzickém těle, je základem nemocí.

To je duchovní příčina nemocí člověka. U zvířat je tomu poněkud jinak. Vidíme tedy, jak byl do člověka vložen zárodek nemoci. Nemoc souvisí s příčinami, které jsme právě naznačili. Není snad zapotřebí zvláště zdůrazňovat, že musíme rozlišovat mezi tím, co je vnitřní nemoc a tím, co je vnější zranění. Dá-li se někdo přejet, nemá to co do činění s tím, co bylo právě řečeno. I určité vnitřní nemoci mohou souviset s vnějšími příčinami. Požije-li člověk něco, co mu způsobí poruchu zažívání, je to přirozeně také něco vnějšího. Dříve nežli uvedené bytosti nabyly vlivu na člověka, byl tento uzpůsoben tak, že v mnohem vyšší míře než dnes reagoval na zlo, které na něho působilo. Člověk byl ve své celé organizaci (v uspořádání svého organismu) ještě takovým, že měl jemné instinkty pro to, co pro něho nebylo správné. A tak – když chtěl požít něco, co dnes způsobí poruchu v zažívání, tehdy jej prostě jeho instinkt od toho odvrátil. Pohlížíme-li takto do minulosti, přicházíme do dob, ve kterých byl člověk v intimním spojení se svým okolím, a kdy reagoval jemným způsobem na celé své okolí. Ale člověk se stával stále neschopnějším, aby odmítal to, co nebylo k jeho prospěchu.

Tato okolnost souvisí pak s tím, že v této době se ve světě událo ještě něco jiného.

Tři přírodní říše vůkol nás vznikly jen ponenáhlu. Nejprve tu existoval jen člověk. K němu se potom přidružila říše živočišná, pak říše rostlinná a potom teprve říše nerostná. Kdybychom sledovali prvotní stav (prastav) Země, když s ní bylo ještě spojeno Slunce, našli bychom člověka, do kterého vstupují a vystupují všechny látky fyzického světa. V tomto stavu snáší člověk takřka ještě vše. Potom musí opustit to, co je spojeno se zvířetem. Kdyby to vzal s sebou na svoji vývojovou cestu, nebyl by se býval mohl vůbec vyvíjet. Byl tedy nucen ze sebe vyloučit nejprve říši živočišnou a později i rostlinnou. Rostliny nejsou nic jiného než temperamenty, vlastnosti, které se z člověka vyloučily působením rostlin. A když člověk vytvořil soustavu svých kostí, vyloučil ze sebe svět nerostný. Člověk mohl po nějaké době pohlížet na své okolí a říci si: Dříve jsem vás mohl snést, dříve ve vodním stavu Země jste do mne vstupovaly a opět jste ze mne vystupovaly, tehdy jsem vás mohl snést a zpracovat vás v sobě. Nyní jste ve vnějším světě, nyní vás již nemohu snést a zpracovat vás. Jakmile vzal na sebe člověk pevnou postavu, v téže míře počal zřít kolem sebe přírodní říše.

Kdyby na člověka nebyly působily duchovní bytosti, bylo by ovšem nastalo ještě něco jiného. Pokud je člověk zdráv, potud je ve zdravém poměru k vnějšímu světu. Počnou-li v jeho nitru působit porušené síly, pak je nutné, aby tyto síly byly zatlačeny do pozadí silami, které má člověk. Jsou-li jeho síly příliš slabé, pak je nutné, aby vstoupilo do něho něco, proti čemu se nemůže postavit obvyklým způsobem na odpor, nýbrž co musí přijmout. Může nastat případ, kdy je nutné, aby do nitra člověka, který je nemocen, byly např. vpraveny síly určitého kovu. Může být oprávněné, aby byly člověku podávány prostředky, obsahující kovy, rostlinné šťávy a podobně.

V dobách, kdy egyptští zasvěcenci mohli sledovat celý průběh světového vývoje, věděli zcela přesně, které rostliny, které kovy je nutno nemocnému podávat v podobě léku. Jednou v tomto směru bude odhalen rozsáhlý poklad v oboru lékařství. Dnes se dělá mnoho chyb, ale chybuje se též velmi mnoho v tom směru, kdy se tomu či onomu prostředku jednostranně chtějí připisovat zvláštní síly. Pravý okultista nebude jednostranný. Často se stává, že je nutné odmítnout snahy, které chtějí nastolit kompromis s duchovním věděním. Duchovní vědění chce spíše uskutečnit všestrannost v bádání. Samozřejmě že se dnes natropí mnoho neplechy proto, že odborníci nemohou právě tyto souvislosti pochopit. A určitá tyranie vylučuje, aby se přijalo to, co vychází z okultismu. Kdyby nebylo útoků proti nejstarším oborům lékařství, proti užívání kovů jako léků, pak by mohla nastat reforma léčení. To jsou odedávna osvědčené skutečnosti, proti kterým může jenom laický nerozum bojovat tak příkře, jak se to často děje. Právě egyptští zasvěcenci měli vhled do skutečných souvislostí vývoje. A když dnes lékaři povýšeným tónem mluví o egyptském lékařství, je již právě tento tón důkazem, že ničemu z toho nerozumějí. Tím je naznačeno něco, co musíme vědět o egyptském zasvěcení.

Takovéto skutečnosti přešly i do vědomí lidu. Musíme pak dále uvážit, že tytéž duše, které žijí dnes v našich tělech, byly též vtěleny v oněch dávných dobách. Musíme si uvědomit, že tytéž duše zřely zobrazení toho, co zasvěcenci zřeli v duchovním světě. Víme, že to, co duše přijímá z jednoho vtělení do druhého, přináší vždy své ovoce. I když si člověk nevzpomíná, je tomu přece tak, že to, co dnes žije v duši, žije v ní proto, poněvadž bylo to do ní vloženo v dřívějších dobách jako sémě. Duši se dostává vývojové formy na této i na oné straně fyzického života. Když žila mezi zrozením a smrtí, když dlela v době mezi smrtí a novým zrozením, působily egyptské představy, a proto z nich vznikly dnešní představy. Dnes se vyvíjejí určité představy z egyptských představ. To, co dnes nazýváme darwinismem, to nevzniklo z vnějších důvodů. Jsou to tytéž duše, které v Egyptě zobrazovaly ve zvířecích postavách předky člověka. Všechny tyto názory znovu procitly, jenže člověk sestoupil ještě hlouběji do hmotného světa. Rozpomíná si, že mu bylo řečeno: Naši předkové byli zvířecí postavy, ale nerozpomíná se na to, že to byli bohové. To je psychologický důvod, proč se objevil darwinismus. Božské postavy se opět objevují v materialistické podobě. Taková je intimní souvislost mezi starou a novou kulturou, mezi kulturou třetího a pátého období.

Avšak není jen osudem naší doby to, že člověk materiálním způsobem zří to, co dříve zřel duchovně, spirituálně. To by bylo osudem, kdyby v mezidobí nebyl vstoupil do vývoje princip Krista. Chceme dnes blíže přihlédnout k tomu, jaký význam měly palestinské události pro druhou stranu našeho života.

Duše starých Egypťanů se někde nacházely. Zde na fyzické úrovni se událo to, o čem jsme již mluvili. Ale je ještě jiné působení Kristovy bytosti, které si musíme uvědomit právě tak, jako událost na Golgotě a jako křest na Jordáně.

Vzpomeňme si, že vnější fyzický projev našeho „já“ je krev. To, co působí fyzicky v silách krve, to je fyzický projev našeho „já“. Když se tedy v průběhu vývoje dostavila příliš silná míra egoismu, znamená to, že „já“ se příliš silně spojilo s krví. A tento vystupňovaný přírůstek egoismu musí být z lidstva opět vyloučen, má-li se lidstvu opět dostat duchovnosti.

Na Golgotě byl dán impuls k tomu, aby tento egoismus byl z lidstva vyloučen. V témže okamžiku, kdy se řinula krev z ran Spasitele, v témže okamžiku se v duchovním světě udály ještě jiné děje.

Přebytečný egoismus musel ze světa zmizet; na Golgotě byl k tomu dán podnět.

Co však byla vlastně tato událost na Golgotě, tato událost smrti na fyzické úrovni, trvající tři a půl dne?

Na fyzické úrovni se objevilo to, co také v duchovním vývoji prožíval ten, kdo byl zasvěcen, když byl po dobu tři a půl dne mrtvý. Kdo prožil tuto symbolickou smrt, ten mohl lidstvu říci: Smrt lze překonat. Zasvěcenci překonávali takto smrt a cítili se jako vítězové nad smrtí. Událost na Golgotě znamená, že to, co se častokráte událo, stalo se jednou historickou skutečností – že totiž duch zvítězil nad smrtí.

Dáme-li těmto skutečnostem působit na duši, cítíme, jak tyto nové skutečnosti jsou obrazem starého zasvěcení; cítíme, jak historicky zasáhla do světa jedinečná událost.

A jaký to mělo následek?

Jaké možnosti měl zasvěcenec?

Měl možnost na základě svých zážitků ostatním lidem říci: „Vím, že lze žít v duchovním světě, a přináším vám dary tohoto duchovního světa.“ Tyto dary byly potom k užitku a ke spáse lidstva.

Naopak ten, kdo žil ve fyzickém světě jako žák zasvěcení, nemohl přinést nic podobného. Mohl mrtvým v onom světě pouze říci: „Vše to, co se děje na fyzické úrovni, je takového rázu, že by měl člověk být vykoupený.“ Tak tomu bylo tehdy, když se staří zasvěcenci stýkali s mrtvými v duchovním světě. Takové nauky hlásal zasvěcenec jak u živých, tak i u mrtvých.

Událostí na Golgotě byla smrt ve fyzickém světě překonána, a pro toho, kdo žije v duchovním světě má tato skutečnost svůj význam. Ti, kteří přijmou Krista do svého nitra, proniknou svůj stínem naplněný život v duchovním světě opět jasem. Čím více zde na Zemi člověk prožívá z bytosti Krista, tím jasnějším se stává vědomí v duchovním světě. Ještě dříve než se řinula krev ze Spasitelových ran – a to je něco, co náleží k mystériím křesťanství – sestoupila Kristova bytost k mrtvým. To je jedno z nejhlubších mystérií lidstva. Bytost Kristova sestoupila k mrtvým a pravila jim: „V pozemském světě se stalo něco, co není takové povahy, aby o tom bylo možno říci: to, co se tam stalo, nemá té hodnoty jako to, co se děje zde. To, co člověk s sebou přináší do duchovní říše, hledaje v této události oporu, je darem, který lze přinést ze světa fyzického do duchovního.“

Toto je zvěst, kterou Kristus přinesl mrtvým. Ve třech a půl dnech naplnil mystérium a pak sestoupil k mrtvým.

Ve starém zasvěcení bylo možné říci: Ovoce duchovního světa získáváme ve fyzickém světě! Nyní nastala událost ve světě fyzickém, která přinesla ovoce, působící ve světě duchovním. A lze říci: Člověk nesestoupil nadarmo až na fyzickou úroveň. Učinil tento svět dokonalým, aby zde v tomto fyzickém světě bylo možno nalézt ovoce pro duchovní svět.

A jestliže bylo možno nalézt toto ovoce, stalo se to prostřednictvím bytosti Krista, který se objevil jak před živými, tak před mrtvými a který dal tak pronikavý a mohutný podnět, že celý svět se ve svých základech zachvěl.