Hyperdimenzionální mlhoviny:

"Krychle ve vesmíru" a rok 2012 (1)

09.07.09   dr. David Wilcock

Náš dosud nejzávažnější usvědčující důkaz pro rok 2012! V celém vesmíru je možné pozorovat holografické, fraktálové vzorce na všech velikostních úrovních… objevují se a manifestují v obřích plynových oblacích a konvenční vědci se z toho nervózně drbou na hlavě… „Rudou pravoúhelníkovou“ mlhovinu jsme zaznamenali, už když se objevila poprvé, ale jelikož jsme tehdy psali články mnohem méně často, schovali jsme si tuto informaci pro některou z pozdějších kompilací… jako byl například první díl cyklu Convergence nebo další článek, na němž jsme spolupracovali s Richardem C. Hoaglandem. Na snímku níže vidíte explodující hvězdu, která vyvrhuje prach… jak se ale rozšiřuje a rozptyluje, je zcela zjevné, že ho nějaký druh energetického pole strukturuje do velice přesného geometrického útvaru.

Problém je, že typická magnetická pole – v modelu klasické fyzicky – prostě takovou geometrickou přesnost nepřipouštějí. Vědci si s tímto snímkem marně lámou hlavu, nevědí, co si o tom celém mají myslet! Níže v tomto článku předložíme některé úryvky, kde se o tomto hovoří… žádná spolehlivá vysvětlení ale poskytnuta nejsou… pouze teorie.

Náš článek z roku 2003, Matrix je skutečnost, předkládá základní argument, jak je něco takového možné… a dnes jsme tento text aktualizovali a přidali do něj všechny odkazy na grafické materiály, takže se můžete podívat sami.

Sůl ve vesmíru?

Nepředpokládali jsme, že o této mlhovině budeme ještě psát před prací na další knize… ale pak se na titulní straně digg.com (odkaz zde) objevilo DVOJČE originálu, a my si uvědomili, že je třeba tento fenomén zdokumentovat.

Další obrázek (vpravo dole) , který se zde nachází, je NOVÁ mlhovina, která je perfektně „čtvercová“. To se ale pohybujeme ve dvojdimenzionálním myšlení. Co je čtverec ve 3D?

No přece krychle!

Přestože je tu určitá mizivá pravděpodobnost, že hvězda explodovala pouze jedním směrem, čímž se vytvořil pyramidální tvar, mnohem pravděpodobnější je to, že na co se díváte, je dokonalá krychle – hovící si ve vesmíru jako mateřská loď Borgů.

Jelikož jsou všechny čtyři strany shodné, co se týká délky, svírají spolu přesně pravé úhly a mezi vrcholy se navíc vyskytují úhlopříčky, vědci jsou zcela bezradní… symetrie tohoto fenoménu je ještě velkolepější než symetrie první „pravoúhelníkové“ mlhoviny!

A tady se objevuje ona záhada. Tyto vzory se totiž neobjevují pouze v hlubinách kosmu… objevují se i u mnohonásobně menších atomů a molekul, jak se můžete přesvědčit například u krychlové struktury obyčejné kuchyňské soli – chloridu sodného (viz. obr. vlevo dole).

Zaznamenáváte nějaké podobnosti? To, na co se díváte, je další manifestace unifikovaného fyzikálního systému, který mainstream odmítá uznat. Struktury v celém vesmíru definuje jedna a ta samá geometrie, ať už je to na jakékoliv velikostní úrovni… a funguje všude a vždy, i když přibližujete pomyslné zvětšovací sklo a všímáte si menších a menších kvantových částic.

Kymatika

Co jen může způsobovat něco takového?

Nové fotografie této mlhoviny nabízejí úžasný a evidentní důkaz, že geometrie hraje v silách vesmíru daleko významnější roli, než si mnozí z nás mysleli. Naši vědci si s něčím takovým nevědí v mezích svých mainstreamových modelů rady. My ale už známe všechny klíčové elementy a pomůžeme vše vysvětlit.

Zaprvé jsme si vědomi, že geometrie není žádným náhodným, tajuplným nebo občasným jevem… je hlavním vzorem vytvořeným rozvibrovanou kapalinou, jak nám to dokládá výzkumná práce dr. Hanse Jennyho – oblast svého zájmu pojmenoval kymatika. Vše co udělal, bylo, že vzal kapku obyčejné vody, do ní přimíchal malé částečky zvané „koloidy“ a poté vodu nechal rozvibrovat.

Na dalším obrázku (dole uprostřed) si můžeme prohlédnout, jak se miniaturní částečky zarovnaly a jaké geometrické tvary vytvořily… a to účinkem pouhých vibrací.

Pozorujete nějaké podobnosti? Dobře… to už vidíte něco, co odmítají největší a nejbystřejší mozky vůbec připustit nebo pochopit. A to i přesto, že výsledky dr. Jennyho jsou k dispozici již celá desetiletí!

Následuje velice zajímavé video pojednání o objevech dr. Jennyho. Jen si ho v klidu pusťte, uvolněte se a relaxujte při hudbě… asi po dvou a půl minutách se změní. [Pokud se vám bude zdát hudební motiv opakující se a rušivý, můžete si hudbu ztlumit.]. (Video se nachází v sekci pro videa pod článkem).

Rotující kapaliny se nechovají, jak by se chovat měly…

„Pche, to je toho,“ mohli by někteří říci, „to nic neznamená, dokud to někdo jiný nepotvrdí. Nikdo jiný s ničím takovým nikdy nepřišel.“

Chyba lávky. Dánští vědci nedávno objevili, že když roztočí obyčejnou vodu – nebo viskóznější rozpouštědlo s názvem ethylengylkol – na určité rychlosti, přestane se voda stáčet v klasickém tornádovitém víru… místo toho se v ní začnou objevovat záhadné geometrické obrazce… včetně našeho „čtverce“. (Obrázek dole uprostřed).

Zde se nachází krátký článek o tomto novém vědeckém objevu.

Když velkou rychlostí roztočíte dno válcovité sklenice naplněné vodou, začnou se dít podivné věci. Dánští fyzikové tyto pokusy prováděli v rámci svého laboratorního výzkumu tornád.

To, na co přišli, bylo ale zcela nečekané: v rotující vodě se počaly formovat polygony, některé až o šesti vrcholech!

Když je voda roztočena, přimáčkne se díky účinkům odstředivé síly ke stěnám nádoby. Když je rychlost dostatečně vysoká, začnou se objevovat víry a další nestálosti.
Tento experiment, provedený Tomasem Bohrem a jeho kolegy na Dánské technické univerzitě v Kongens Lyngby a na Institutu Nielse Bohra v Kodani, je ale odlišný od všech předchozích, protože stěny nádoby zůstávají nehybné a rotuje pouze dno.

Nádoba je zhotovená z plexiskla, má průměr asi 20 cm a dole obsahuje rotační plochu. Bohr a jeho spolupracovníci naplnily nádobu vodou a spodní plochu roztočili. Když byly otáčky dostatečně vysoké, na povrchu kapaliny se začaly objevovat dostatečně velké deformace – ve formě polygonů (mnohoúhelníků) až o šesti vrcholech. (Obrázek vlevo).

Výzkumníci pak místo vody použili ethylenglykol, který je přibližně patnáctkrát viskóznější než voda. V něm se objevovaly polygony o třech vrcholech – a při každém z vrcholů někdy ještě malé víry.

To vědci ještě netušili, proč se tam tyto mnohoúhelníky tvoří, ale plánovali provést pokus s nádobami o různých průměrech – a s kapalinami, které jsou ještě viskóznější. „Variace těchto parametrů by nám měla dát dostatek informací o původu těchto struktur,“ řekl Bohr.

Video a další obrázky jsou k vidění zde.

Toto je opět proti všem zákonitostem a principům klasické fyziky, přesto máme nezvratný důkaz přímo před očima. Vše se vyjasní, pokud prozkoumáme základní principy vibrace a podíváme se zpátky na diagramy dr. Hanse Jennyho.

Formují se ustálené geometrické struktury

Je velmi důležité mít na paměti, že Dr. Jenny mohl vibrace zvýšit a vytvořit tak komplexnější geometrický obrazec. Stačí tedy pouze to, vzít ty samé jemné částice ve stejné tekutině a pustit celé směsi vyšší tón (zvuk).

Pokud se vrátíte k předchozímu obrázku od dr. Jennyho, zjistíte, jak se se zvyšující frekvencí stává geometrie stále komplexnější – tj. pokud postupujete směrem k pravému dolnímu rohu.

Když potom podobně dr. Jenny zvukové vibrace opět snížil na hodnotu, na níž byly před chvíli, původní geometrický útvar ve vodě se vrátil, jako kdyby se ani nikdy nezměnil!

Každý z geometrických útvarů je ustálený a pro danou frekvencí daný a neměnný – objeví se vždy, když je daná frekvence zahrána. V rámci obrazce lze pozorovat proudění, ale obrazec sám se nemění.

Vytváří strukturu. Zvyšujte si nebo snižujte frekvenci a struktury se budou měnit podle ní, ale budou tam vždycky, budou vyčkávat, až jim zahrajete tu správnou „písničku“.

Podobně to bylo i u Dánů – určitým rychlostem rotace odpovídaly určité vytvořené geometrické obrazce… určité struktury… pokaždé!

Jak je to tedy ve velkém s Bohem, vesmírem a vším?

Pokud připustíte, že veškerá hmota, energie a vědomí, jak je známe, jsou součástí Sjednoceného pole, které se nachází mimo naše „známé“ tři dimenze, pak jste na správně cestě. Představte si dále, že se toto pole chová jako kapalina.

Co jsme se právě o kapalinách dozvěděli?

Když je kapalina rozvibrována, vykrystalizuje a vytváří geometrické obrazce… přesně jak jsme to viděli na obrázku s kuchyňskou solí výše.

V tomto případě jsou to vibrace, které způsobují, že „kapalina“ krystalizuje. V experimentech dr. Jennyho sbírá vibrace (technicky „pulsace“) jemné „částice“, které byste jinak neviděli, a způsobuje, že se spojují dohromady – až nakonec získají tolik síly, že „vykrystalizují“ v hmotu, jak ji známe.

Pokud se skutečně děje toto, máme k dispozici celou řadu bonusů – včetně faktu, že harmonické kmity fungují na všech velikostních úrovních (v jakékoliv velikostí míře). Když zmáčknete klapku na piánu, uslyšíte danou notu, ale uslyšíte také mnoho jiných – tzv. stupnici. To je základní skutečnost v nauce o harmonických kmitech… ty samé vibrace se v kratších intervalech opakují.

Může toto vysvětlit, jak se „vibrace“ krystalku soli dostaly do obří mlhoviny hvězdného prachu?

Ovšem, že může!

Vzor se opakuje na všech velikostních úrovních

Čtenáři naší série Convergence, zejména třetího dílu Divine Cosmos, jsou si velmi dobře vědomi, že pracujeme s modelem, který je typem „kvantového energetického pole“, v němž se stejné vzorce objevují na všech velikostních úrovních.

Diagram vytvořený Rayem Tomesem (obrázek vpravo) ukazuje, jak se průměrné vzdálenosti mezi jednotlivými objekty ve vesmíru úměrně zvětšují – o jednotnou hodnotu, faktor 34 560 – od nejnižší kvantové úrovně až po celý vesmír. Mějte to na paměti, až uvidíte tvar krystalu kuchyňské soli v obří mlhovině hvězdného prachu.

Dnes již víme i o jiných vědcích, kteří podobné fenomény v přírodě objevili – včetně např. dr. Hartmuta Müllera a jeho „Global Scaling Theory” ,Nassima Harameina a jeho The Resonance Project Foundation (včetně tohoto pdf článku pro „laiky“, který je ale i navzdory své charakteristice pro většinu lidí stále trochu moc složitý). Tento fenomén podobnosti v různých měřítcích (scaling) je jasným výsledkem aktivní činnosti harmonických kmitů.

Všechno je to o cyklech

Když slyšíte tón „A“, například když uhodíte do ladičky, západní hudebníci mu přiřazují hodnotu 440 vibračních cyklů za sekundu. Nic jiného hudební nota není… je to rychlost vibrací molekul vzduchu za sekundu. Vibrace se přenášejí vzduchem z ladičky do vašeho ucha. Pokud by v okolí nebyl žádný vzduch, neslyšeli byste nic.

V případě hyperdimenzionálních energetických vesmírných polí tvrdíme, že existují všude a chovají se jako kapalina. Ray Tomes přišel na to, že klíčovou vibrací v této (vesmírné) kapalině není 440, ale 34 560. Jak se po vesmíru rozletíme ve větších a větších měřítcích, všude bude fungovat toto stejné číslo.

Teď, když jsme si vyjasnili základní věci, shrňme si, jak to všechno vlastně funguje – třídimenzionální geometrie se objevuje v různých formách – od kvantové úrovně až po celý známý vesmír jako takový.